Nakládání s vyhořelým jaderným palivem dělá vrásky na čele vědcům i ekologům. Ačkoli pouhá zmínka o možném vybudování místního úložiště vyvolá u obyvatel dané lokality neřízenou paniku, bývá ukládání nakonec nejčastější odpovědí na prozaickou otázku „kam s ním?“. Snahy o různé způsoby přepracování či opětovné využití vysloužilého paliva končívají většinou neúspěšně z důvodu neúměrně vysokých finančních nákladů.
Jak se vyrábí diamantové baterie?
Po půl století provozu jedné z britských jaderných elektráren čekalo na tamní vědce asi 100 tisíc tun grafitových bloků (používaných v reaktorech 1. generace) klasifikovaných jako nebezpečný jaderný odpad. Hlavní problém v tomto případě představovala přítomnost jedné z forem radioaktivního uhlíku. Místo odeslání odpadu do hlubinného úložiště navrhl tým bristolských vědců radioaktivní prvek z materiálu odstranit a pro vzniklé umělé diamanty nalézt vhodnou oblast využití.
Radioaktivní uhlík dokáží vědci z grafitových bloků z větší části izolovat v plynném stavu pomocí vysoké teploty. Následným působením tlaku ve spojení s teplotou se materiál přemění do podoby umělého diamantu, který však ještě není z hlediska radioaktivity úplně bezpečný, nabízí však potenciál pro využití coby baterie.