Do začátku 20. století se lední hokej hrál na dva poločasy. Každý trval půl hodiny a na jeho konci se hokejisté téměř bořili do vyježděných „kolejí“ zavátých sněhem. Hra se natolik zpomalila, že bruslení se téměř změnilo na chůzi. Proto v roce 1910 raději rozdělili hokejový zápas na tři třetiny po 20 minutách, aby získali více času na úpravu ledu. Zapomeňte na stroje, vše se tehdy dělalo ručně.
Na ledě se střídaly škrabací, zalévací a uhlazovací čety
V přestávkách na led vtrhla skupina mladíků s lopatami, škrabkami a kyblíky s vodou. Jedna četa lopatami odházela ledovou tříšť, druhá seškrábala nerovnosti a třetí pokropila kluziště a nakonec novou vrstvu vody uhladila ručníky a hadry. Tak se za krátkou dobu vyhladily aspoň ty největší rýhy, na víc nezbýval čas.
Pořádná příprava dokonale hladkého ledu totiž zabrala celou hodinu, i když se později začaly používat také malé traktory táhnoucí škrabadla a trakaře vezoucí sudy s vodou.
Kam s kusy ledu, které nikdo nechce?
S převratným nápadem jak situaci zlepšit přišel až v roce 1949 italský podnikatel žijící v Kalifornii, Frank Zamboni. Nejdřív vyráběl ledové bloky pro chlazení rychle se kazících potravin. Když se ale začaly masově prodávat lednice, vypadalo to, že brzo skončí na mizině.