V padesátých letech minulého století vládla světu atmosféra studené války. Kromě vesmírných závodů se Spojené státy americké i bývalý Sovětský blok snažily jeden druhého překonat i v jaderném průmyslu. Sovětský jaderný výzkum za americkým tehdy zaostával, proto Moskva na své inženýry tlačila, aby co nejdříve sestavili atomovou bombu.
Jenže sovětským vědcům pro experimenty s nebezpečným materiálem chyběly potřebné informace, proto jejich snažení probíhalo spíše metodou pokus-omyl a na bezpečnostní pravidla se pohlíželo jako na zbytečný cár papíru pro zbabělce.
Kam s radioaktivním odpadem? Hoďte ho do řeky
Elektrárna Majak (česky Maják) vyrostla v Čeljabinské oblasti (jižní Ural) během let 1945 až 1948 narychlo a ve vší tajnosti, aby se o ní nedozvěděli američtí špióni. Vyráběl a obohacoval se zde uran pro jaderné elektrárny, ale také plutonium pro jaderné hlavice s cílem vytvořit první sovětskou jadernou bombu, což se později díky materiálu z Majaku také povedlo. Třídění odpadu v SSSR ještě nezískalo na popularitě, a to bohužel platilo i o radioaktivním odpadu.
Pracovníci elektrárny ho v prvních letech provozu prostě házeli do blízké řeky Teča, přestože v městech na březích Teči žilo tehdy asi 100 tisíc lidí. Tamní obyvatelé trpěli nemocemi z ozáření stejně jako zaměstnanci elektrárny, protože v prvním desetiletí provozu pracovníci nenosili žádné zvláštní ochranné prostředky.
Místní tisk označil radioaktivní mrak za polární záři
Když budete mluvit o výbuchu v Majaku, je třeba vždycky uvést konkrétní datum, protože v období od roku 1953 do 2008 zažila elektrárna neuvěřitelných 34 různě závažných nehod. Selhání chladicího systému v roce 1957 a následná exploze betonového krytu, která vyslala do ovzduší mohutný radioaktivní oblak, se ale jako jediná událost zapsala co černé kroniky jako třetí nejhorší jaderná havárie v dějinách. V oblasti panovalo totální informační embargo. Místní noviny popsaly nezvyklé modro-růžové odstíny oblohy jako polární záři. S evakuací zamořených míst se začalo dokonce až týden po výbuchu, aniž by lidé znali důvod, proč musí opustit své domovy.
Postiženým „neznámou nemocí“ doslova odpadávala kůže z těla
Než došlo k evakuaci obyvatelstva, dostali lidé nejdříve příkaz zabít svůj dobytek a spálit obilí, zatímco některým zasažených prý opadávaly kusy kůže. Vítr poslal radioaktivní mrak na severovýchod od Majaku a ozářil území, kde žilo přibližně 270 tisíc lidí. Zamořená oblast dostala později jméno Východouralská radioaktivní stopa. Následkem ozáření zemřelo 49 až 55 lidí u břehů Teči a v následujících třiceti letech po havárii skolila rakovina vyvolaná radiací dalších šest až osm tisíc lidí. O celé jaderné katastrofě se oficiálně mohlo mluvit až po pádu železné opony v roce 1989. Někdy bývá tato událost označována jako výbuch v Kyštymu podle blízkého stejnojmenného města.
Pro jezero Karačaj platí: Vidět a zemřít.
Kdo se z regionu neodstěhoval po výbuchu v roce 1957, mohl se starou známou radioaktivitou setkat i o 11 let později. Nedaleké jezero Karačaj totiž dlouho fungovalo jako vodní nádrž na radioaktivní odpad. Od roku 1961 jezero postupně vysychalo, až o pár let později vítr začal rozfoukávat po okolí radioaktivní prach, který ozářil asi půl milionů lidí. Proto Rusové vyplnili jezero betonem a dnes ho zasypávají. Pokud by se někdo dostal do blízkosti jezera, silná koncentrace radioaktivity by ho do hodiny usmrtila. Jezero Karačaj je považováno za nejvíce znečištěné místo na světě.