Jana Mittnera drone racing neboli závodění s drony od prvního letu úplně pohltilo. Nejenom, že založil firmu, která prodává komponenty do závodních dronů, ale také létá ve špičkovém drone racingovém týmu Rotorama. Ten se aktuálně drží ve vedení evropské soutěže Drone Champions League. Prozradil nám, jak piloti v závodech taktizují i proč proti sobě mohou závodit malí školáci i 70letí dědové.
Úvodní fotografie: Rotorama, Jan Mittner druhý zprava
Létaní ve všech podobách bylo od malička mým životním koníčkem. Nejdřív jsem stavěl RC modely letadýlek. Když se technika trochu posunula a před 4 nebo 5 lety se začaly objevovat multikoptéry, takové ty kamerové drony s gimbalem, zkusil jsem si jich pár postavit.
Pak jsem asi před 3 lety viděl videa, kde lidé létali už s hodně malými multikoptérami a řídili je skrz obraz sledovaný na monitorech nebo díky videobrýlím. Létali někde uprostřed lesa a vypadalo to jako závod z Hvězdných válek. Úplně mě to nadchlo, takže jsem to chtěl taky zkusit.
Dva a půl roku zpátky jsem poskládal svůj první závodní dron. Když jsem let poprvé zkusil, už jsem neletěl s ničím jiným, všechna jiná letadélka šla stranou. Míra zábavy, kterou závodní drony poskytují, je o tolik úrovní výš než třeba u RC letadel, že mě to naprosto pohltilo. Všiml jsem si, že se v létání zlepšuji a dostal jsem chuť se porovnat s ostatními. Díky tomu jsem začal i závodit.
Závodní drony si piloti skládají sami, protože s nimi nejenom létají, ale dost často také padají. Člověk musí být schopný si stroj opravit, jinak si moc nezalétá. Také si piloti vybírají komponenty do dronů (motory, řídicí jednotka atd.) tak, aby jim co nejvíc vyhovovaly. Ačkoli se dají koupit hotové závodní drony, všichni, kdo se drone racingu trochu víc věnují, si je stavějí sami.
To je velice různorodé. Snad s jedinou výjimkou, tedy že se drone racingu věnují mnohem více muži než ženy, i když na profesionální úrovni pár závodnic máme, ale je to opravdu jen hrstka. Nadšení pro drony najdeme ve všech věkových skupinách. Létají s nimi úplně malé děti, většinou s pomocí tatínků, ale také šedesátiletí i sedmdesátiletí dědové. Většina pilotů má sice mezi 20 a 30 lety, ale není tady žádná spodní ani horní věková hranice.
Co se týče profesních nebo jiných předpokladů, tíhnou k závodění s drony více lidé technicky orientovaní, z technických oborů. Ale znám i spoustu pilotů, kteří jsou spíše umělci a přitahuje je spíš ten pocit z letu. Technika je pro ně spíš ta otravná věc, ale užívají si samotný let.
Let probíhá tak, že dron nese kameru a video vysílač a pilot má video FPV brýle, přes které sleduje obraz z dronu prakticky bez zpoždění. Ten obraz, který pilot vidí, není příliš kvalitní a pouze 2D. Dá se to přirovnat k obrazu ze staré televize. Proto se nejdřív musíte naučit odhadování výšky a všech vzdáleností. Je to podobné, jako když hrajete počítačovou hru na monitoru. Hráči počítačových her proto v tomto ohledu mají výhodu.
Potom je také potřeba, jelikož mozek vnímá pouze obraz, aby byly utlumené jiné vjemy. Není možné při řízení drona chodit nebo se i jen naklánět na místě. Nesmíte se tedy hýbat, jinak se vám udělá špatně.
Už máme docela věrohodné simulátory pro let se závodními drony, které mohou využít hlavně začátečníci, aby se sžili se základním ovládáním stroje. Pro piloty, kteří se chtějí posouvat někam dál, létání v reálu asi nic nenahradí, protože fyzikální modely v simulátorech nejsou natolik věrohodné, aby to přesně odpovídalo tomu, jak koptéra v realitě letí.
Piloti, kteří se létání s drony věnují opravdu intenzivně, tomu vyhradí veškerý svůj čas. S koptérou udělají třeba 50 letů denně. Jeden let trvá v průměru 3 minuty. Když to počasí dovolí, někteří každý den létáním stráví 3 až 4 hodiny.
Drone racing je zatím velmi mladý sport, takže se to dá těžko objektivně zhodnotit. Je řada velmi úspěšných pilotů kolem 42 až 45 let, ale najdeme i řadu úžasně úspěšných mladých pilotů okolo 18, 20 let. Takže z hlediska úspěšnosti pilotů těžko říct.
Nicméně, reflexy a rychlost reakce jsou jedním ze zásadních faktorů pro dobré létání, protože koptéra letí třeba rychlostí 120 km/hod v malém prostoru, takže je potřeba velmi rychle reagovat.
Ale u drone racingu je možná ještě důležitější schopnost udržet nervy na uzdě a kontrolovat se, v čemž vynikají spíš starší piloti. Koptéru řídíte téměř mikro pohyby, takže se nesmíte nechat vybláznit, musíte dobře pracovat se stresem. Mladší piloti s tím mohou mít trochu problém, proto nepodávají tak stabilní výkony a častěji s koptérami padají.
Kdo nejčastěji létá s drony všeho druhu? Připravili jsme infografiku Letem světem s drony, která vám tuto otázku zodpoví.
Je to hodně individuální. Největší problém je vůbec naučit se závodní dron ovládat. V porovnání s modelem RC autíčka nebo i letadla u koptéry musíte řídit více os najednou. U auta zatáčíte doleva, doprava a řídíte rychlost. U letadla máte náklon doleva/doprava a nahoru/dolů a případně plyn, které vlastně nemusíte příliš měnit.
U koptéry kontrolujete 4 osy naráz, náklon doleva/doprava, dopředu/dozadu, celkový tah motoru a ještě otáčení směrovkou. Abyste dokázali proletět obyčejnou hloupou zatáčkou, musíte ve všech čtyřech osách udělat nějaký pohyb s velkou přesností. Poměrně dlouho trvá, než se pilot naučí koordinovat své pohyby, aby koptéra dělala to, co on chce. Ovládání je tedy výrazně těžší než u ostatních dálkově řízených modelů.
Směřuje to k tomu. Spousta lidí říká, že drone racing má velký potenciál, aby se stal profesionálním sportem budoucnosti. Aktuálně není v Česku nikdo, kdo by se dokázal závoděním živit jako pilot. Ve světě už ale pár takových lidí najdeme, zhruba 20 až 30 pilotů. Takže když se člověk hodně snaží, dá se tím i živit, ale pro drtivou většinu lidí je to koníček.
Proč mluvím o drone racingu jako o sportu budoucnosti? Splňuje základní kritéria pro divácky velmi atraktivní zábavu. Koptéry svítí, takže dobře rozlišíte stroj konkrétního pilota. S dobrým komentářem diváci vědí, co se děje a hlavně na velkoplošné obrazovce mohou lidé sledovat obraz letu z dané koptéry, takže se dokáží lehce vžít do situace pilota. Často vidíte i rozdělenou obrazovku s pohledy všech soutěžících koptér, takže si můžete vybrat dron oblíbeného pilota, kterému fandíte.
Díky evropské sérii DCL (Drone Champions League) jsme navštívili jenom letos hromadu krásných míst. Létali jsme například v centru Paříže na třídě Champs-Élysées, kterou kvůli závodům celou uzavřeli, ve středu lichtenštejnského Vaduzu přímo kolem budovy parlamentu, katedrály atd. i v centru Bruselu. Nedávno jsme se vrátili ze závodů v solném dolu Turda v Rumunsku, kde se koptéry proháněly vykutanými halami 150 metrů pod zemí.
S Rotoramou jsme organizovali závody v českém prostředí, třeba na výstavišti v pražských Holešovicích. Za nejzajímavější ale považuji loňský závod, kdy jsme létali v Alpách na zřícenině hradu asi z 15. století, který stál zhruba 2 000 metrů nad mořem.
Pilot se snaží dron řídit, takže tohle by se mu stávat nemělo. Zejména zkušenější piloti takové problémy vůbec neřeší. U začátečníka, který s ovládáním hodně bojuje a je rád, že koptéru vůbec udrží ve vzduchu, stačí pár vteřin nepozornosti nebo pár vteřin letu špatným směrem a koptéra opravdu může zmizet.
Dron občas někomu uletí, ale stroj je vybaven různými pípáky a lokalizátory, aby se zatoulaná koptéra dala najít. Výjimečně se může stát že dron zmizí v nenávratnu, ovšem nikoli u pokročilejších pilotů.
Ne, žádnou koptéru jsem neztratil. Samozřejmě jsem toho dost rozbil, ale všechno šlo opravit.
Hrozně záleží na tom, jakým způsobem pilot létá. Já nerad riskuji a létám hodně na jistotu, takže během tréninku nerozbiji prakticky nic, nebo mám jen velmi malé škody, pár zničených vrtulí a tak podobně.
Na závodech už se s většími škodami počítat musí, protože létáme v prostoru, kde jakákoli chyba nebo srážka s jinou koptérou znamená, že musíte stroj rozebrat takřka úplně. Nicméně, řada pilotů létá i během tréninku tak, že se snaží neustále posouvat riziko, a pak rozbíjejí své koptéry docela dost.
Máme vyznačenou závodní trať, kterou koptéra musí proletět. Je ohraničená různými bránami, které se prolétávají, vlajkami a pylony, které se oblétávají nebo jinými překážkami. Závod letí více koptér naráz, 2, 3, 4 a někdy dokonce i 8. Většinou se začíná hromadným startem a vyhrává ten, kdo doletí do cíle první.
Jde o první letecký sport, ve kterém proti sobě v jednu chvíli závodí více pilotů. U jiných leteckých sportů závodíte proti stopkám, protože není z bezpečnostních důvodů možné, aby letěla dvě letadla vedle sebe. Případné srážky u koptér stojí pouze peníze, nikoli zdraví.
Liší se to podle typu soutěže. Většinou závodíte jako jednotlivec, ale právě evropská série DCL je soutěží týmů. Myslím si, že týmové závody jsou i zábavnější pro diváky. Mají větší náboj, víc emocí. Jeden tým se skládá ze 4 pilotů.
Určitě ano. U DCL, když proti sobě letí dva týmy, nominuje každý tým svého pilota do duelu. Tedy letí jeden proti jednomu. Nominovaného pilota už tým nemůže využít v další části závodu, proto je třeba vybrat správného pilota do správného duelu. Za vítězství v duelu získává tým jeden bod.
Rádi čtete rozhovory se zajímavými českými vědci, zakladateli start-upů nebo odborníky na energetiku? Máme jich spoustu!
Létá se také formát nazvaný Big Heat, kdy závodí všech 8 pilotů z obou týmů naráz. Tým s prvním pilotem v cíli opět získává bod, ale pokud celá první trojice pilotů v cíli pochází z jednoho týmu, dostane tento tým tři body.
Takže neúspěchy z duelů se dají ještě otočit dobrým výsledkem v Big Heatu. I proto je drone racing velmi napínavý a zároveň strategický, jelikož týmy musí taktizovat při nasazování pilotů.
Ano, piloti se totiž dost liší ve stylu létání, takže vy jako závodník odhadujete síly protivníka, a podle toho se snažíte letět víc na jistotu, nebo jdete víc do rizika. Doletět jakoukoli trať na jistotu není až tak složité. Jakmile s koptérou zrychlujete, roste šance, že stroj někde narazí a spadne.
Musíte tedy taktizovat v tom, jak se to rozhodnete při závodě „napálit“ v závislosti na odhadovaných schopnostech soupeře. Někdo třeba volí strategii, že většinu času letí jako druhý, a čeká, jestli vedoucí závodu neudělá chybu.
Za svůj největší úspěch vnímám vůbec existenci českého týmu Rotorama, protože třeba ani v sousedních zemích (Polsko, Slovensko, Rakousko či Maďarsko) tým s podobným zastoupením na významných drone racingových závodech není. Skrze mé individuální výsledky se mi podařilo přesvědčit organizátory, že máme na to, abychom závodili jako tým. To vidím jako svůj největší úspěch.
Co se týká týmu Rotorama, aktuálně vedeme žebříček DCL před posledním letošním závodem, který se bude pořádat v Berlíně 2. a 3. prosince. To jsme vůbec nečekali, protože za ostatní týmy létají opravdu ti nejlepší piloti na světě. Takže z aktuálního prvního místa jsme překvapení, ale jsme za to moc rádi.
Velmi populární je drone racing ve Spojených státech amerických. Tam jsou asi nejdál. Potom v oblasti jihovýchodní Asie se hodně závodí s drony. Neskutečně drone racing frčí v Koreji a Číně. Evropa nijak nezaostává. Na starém kontinentu najdeme silné drone racingové komunity v Německu, Velké Británii nebo ve Francii.
Pokud se podíváme jen na DCL, týmy pocházejí ze všech koutů Evropy a máme tam i jeden z USA. Evropské týmy mají ale piloty i z neevropských zemí. Proto v DCL létají i Korejci, Američani nebo Australan.
Existuje třeba americká DRL (Drone Racing League), kde nezávodí týmy, ale jednotlivci. Najdeme i sérii závodů v Koreji. Ale z hlediska divácké atraktivity je podle mého názoru nejlépe dělaná právě evropská DCL.
Jelikož jde o velmi mladý sport, zatím se neobjevila žádná všemi uznávaná organizace, která by světové závody mohla pořádat. Aktuálně se o to snaží třeba Mezinárodní letecká federace (FAI), ale zatím se jejich snahy nacházejí opravdu v počátcích.
Strašně se to liší závod od závodu. Když se dělají nějaké „sranda“ závody tady u nás, odměna může být věc v hodnotě 200 Kč. Naopak u největších světových závodů se rozdělují miliony korun.
Na menších závodech často dostane vítěz odměnu v podobě nějakého vybavení pro závodění s drony, protože to se hodí každému. U významnějších závodů jsou to vždycky finanční odměny.
Na závody jezdíme s piloty, kteří se drone racingu věnují většinou minimálně rok a půl, nejméně rok. Ale třeba lidé, kteří předtím létali s RC vrtulníky, se do toho dokáží rychleji dostat.
Nedávno se jeden italský pilot dostal v drone racingu na špičkovou úroveň za tři čtvrtě roku, ale už se stal dříve mistrem světa v létání právě s RC vrtulníky, takže k závodním dronům už měl velmi blízko. Pokud někdo nemá s RC modely zkušenost, bude mu to trvat 1,5 roku nebo 2 roky, než se dostane na profi úroveň.
Na základní výbavu potřebujete zhruba 10 tisíc. Pořídíte hodně základní dron, vysílačku a FPV brýle. Když už chcete výkonnější koptéru, univerzální vysílačku a hezké video brýle, dostanete se na nějakých 25 tisíc Kč.
Při rekreačním létání nemusíte počítat s velkými náklady. Jde o občas rozbité vrtule za 10 Kč kus, případně výměna motoru za 300 Kč. Když ale jedete na závod, potřebujete minimálně tři až čtyři koptéry, protože pokud stroj během letu rozbijete, nemáte čas na opravu, musíte vzít hned další dron.
V ceně samotného dronu se náklady příliš neliší, protože technika není ještě tak daleko, aby se vytvořily významné rozdíly v kvalitě mezi levnou a drahou koptérou.
Koptéra je neskutečně výkonná v porovnání se všemi ostatními stroji, které má člověk k dispozici. Závodní dron zrychlí z 0 na 100 za méně jak vteřinu. Maximálně letí rychlostí kolem 150 až 160 km/hod. Dokáže viset ve vzduchu i letět velmi rychle a volně se pohybovat se prostorem tak, jak to dříve nebylo možné. Pilot zažívá velmi silný pocit, že sedí v kabině dronu a nikoli někde na lavičce v parku. Hodně mě baví, že můžete letět de facto neomezeně.
Může si zkusit let na simulátoru, který si stáhne do počítače, a pak ovládá virtuální stroj pomocí joysticku. Lze si vybrat mezi softwarem VelociDrone či Liftoff. Když tým Rotoramy organizuje závody v České republice, zařazujeme do závodů průběžné pauzy, které mohou využít zájemci pro vyzkoušení simulátoru nebo i pro let s malým závodním dronem.
Rádi si hrajete? Zkuste hru, ve které "řídíte" autonomní auto v kritické dopravní situaci na silnici a musíte se rozhodnout, kterou skupinu účastníků dopravního provozu přejedete. Hru najdete v dalším článku.
Závodní drony spadají do stejné kategorie jako RC modely, takže není možné s nimi létat kdekoli po městě. Proto se většinou chodí létat na nějaké louky, pole na kraji města nebo do hodně opuštěných parků. U Prahy máme třeba docela hezkou louku v Malešicích nebo Betonárku na Chodově. Místa, kde létat s drony, je třeba vybírat, aby piloti nikoho nerušili či neomezovali.
V rámci DCL funguje třeba německá firma Konrad, která prodává elektronické součástky po celé Evropě a má svůj drone racingový tým. Jinak často týmy mají několik menších sponzorů. My z Rotoramy teď budeme hledat nějakého sponzora nebo partnera pro příští ročník DCL, který by s námi sdílel finanční náklady i soutěžní úspěchy.
Ještě si chcete hrát? V interaktivní kalkulačce můžete odhalit největší žrouty elektřiny ve vaší domácnosti.
Jak funguje virtuální baterie a kolik za ni zaplatíte? Podívejte se na porovnání hlavních dodavatelů nabízejících virtuální baterii do fotovoltaiky.
Fotovoltaika je jedním z nejrozšířenějších zdrojů obnovitelné energie u nás. Může solární panel vyrábět elektřinu i zimě? A pokud ano, kolik jí vyprodukuje?
Každoročně v druhé polovině ledna je Ostrava místem konání specializované výstavy INFOTHERMA. Přijďte se podívat na nejmodernější produkty, aktuality a služby spojené s energiemi.